(86. den)

Mount Kinabalu (malajsky Gunung Kinabalu), je se svými 4 095 metry nejvyšší hora na ostrově Borneo a zároveň v Malajsii. Tahle kráska, kterou známe sice jen z obrázků, je součástí národního parku Kinabalu.

Na tuhle čtyřtisícovou horu se pořádají dvou až třídenní výstupy, za které zaplatíte v přepočtu min. 8 tisíc korun. Je potřeba však bookovat aspoň dva měsíce dopředu, což my jsme netušili. Rozhodli jsme se poznat alespoň část národního parku pod horou.

Zajímavosti:
V roce 2015 způsobilo zemětřesení masivní sesuv půdy. Vyžádalo si několik obětí. Po té byla část trasy k vrcholu upravena.
Via ferrata – možnost ferraty, první v Asii a nejvyšší na světě.
Na horu může vylézt pouze 130 osob za den

Kota Kinabalu – půjčení auta na jeden den

Půjčovna zafungovala výborně. Auto jsme si objednali den předem po telefonu přes Whats up. Stačilo poslat vyfocený řidičák a pas, napsat kam a v kolik mají auto přistavit. Bereme Hondu Jazz za 180 RM (asi 1 000 korun) včetně pojištění.

Po vydatné snídani se před hotelem sejdeme s chlápkem z autopůjčovny. Místo domluvené Hondy Jazz na nás čeká bílá Honda City. Za stejných podmínek máme lepší a větší káru, než jsme chtěli, protože původní Jazz neměli k dispozici. Jsme kompletně seznámeni s celým vozidlem, od automatu po tankování. Zajímavý je čip místo klíčku, stačí ho mít v blízkosti auta a nastartuje se jen zmáčknutím červeného čudlíku. Zkontrolujeme a zaznamenáme dosavadní škrábance. Jo a ještě vydáme zálohu 250 RM, naše téměř poslední peníze.

Hotovo, po 9 hodině se vydáváme kupředu, respektive na východ od Kota Kinabalu. Matěj se dobrovolně a automaticky ujal řízení. Jezdí se vlevo, což mu raději pořád připomínám, určitě ze mně má radost. Nejprve se musíme vymotat ze zasekaného města, je to samá jednosměrka. Navigace ukazuje, že do cíle to máme asi 2 hodiny. Cestou čumákujeme z okýnka a jak stoupáme, pod námi se ukazují parádní výhledy na údolí a horské vesničky. Mount Kinabalu se nám schovává za mraky. Jakmile trošku vykoukne, zastavujeme na pár fotek. Zřejmě je vzácností, je-li vidět v celé své kráse.

Treky v oblasti Národního parku Kinabalu

V 11 hodin jsme na místě u brány národního parku, platí se vstup 15 RM na osobu (necelých 90 korun). Na parkovišti není možné zaparkovat, jedeme dolů podél stezky pro chodce. Auta si parkují, kde chtějí. Dojedeme na další záchytné parkoviště u restaurace, kde už je místo. V restošce omrkneme nabídku, využijeme záchod a nabalíme se do kalhot a dlouhého rukávu. V 1 600 metrech se nám krapet ochladilo.

Krátké video, pro představu, jak to v Národním parku Kinabalu vypadalo 🙂

Venku je obrovská dřevěná cedule s mapou treků a taky s rekordníma časama výstupu na vrchol hory Kinabalu, rekord je snad 3 hodiny. V oblasti národního parku se dá jít několik okruhů. Máme zjištěný jeden jednoduchý oblíbený trail. Začíná pár metrů pod parkovištěm u restaurace. Sejdeme po silnici a vplujeme do začínající džungle, kde se startuje Bukit Tupai trek.

Bukit Tupai – Mempening – Silau Silau trail

Příjemná nenáročná procházka zelenajícím se pralesem. Za doprovodu všelijakých ptačích zvuků, lehce stoupáme. Mašírujeme po kamenité, místy oranžově zbarvující se cestičce, ze které se stává cestička bahnitá. Už chápeme chlápky v holinkách, kteří v dokonale maskovaném oblečení pobíhají po lese s dalekohledy a pozorují ptáky. I když se snažíme vyhnout, stejně si načvachtáme. Divíme se, že krom nadšených asi šesti ornitologů nikoho nepotkáme.

Trek je silné slovo, asi za 15 minut jsme v místě cíle s altánkem, odkud se napojíme na další podobnou cestu označenou jako Mempening trek. Po dvou kilometrech nalézáme opět silnici, ujdeme pár metrů a pak podél řeky zpátky směrem k autu po treku Silau Silau.

Za 1,5 hodinky našmajdáme asi 5 kiláků. Procházku zakončíme v botanické zahradě (5 RM), která vypadá dost podobně jako treky kolem, jenomže tady vytvořili lepší cestu. Ale ne, mám radost, protože jsme tady objevili místní celebritu – endemickou masožravku (Láčkovka Nepenthes villosa), takovej obří červenej zvonek s otevřenou tlamou. Více si můžete přečíst na Wikipedii.

Nemine nás odměna v podobě čínských nudlí s názvem Kundasang a teplé vody s citronem. Tu nám servírka donesla, i když jsme žádné pití nechtěli. Asi vypadáme jak socky, aby ne, posledních pár ringitů, zbytek máme v záloze u autopůjčovny.

Abychom měli pocit, že jsme co nejblíže hoře Kinabalu, jedeme se podívat až k nejvyššími možnému bodu (asi 1 800 metrů), odkud už začíná výstup nahoru. Cestou míjíme i vyhlídkové místo, ale silný déšť nám nepřeje. Celí zmoklí vyskočíme z auta a dojdeme až ke vstupní bráně, vedle níž je cedule říkající něco jako, že nás zastřelej, jestli budeme přelejzat plot.

Dojdeme jen ke vstupu s vyvýšenou plošinou, odkud je za příznivých podmínek nejspíš vidět paní Kinabalu. My vidíme velký bílý prd a malou veverku.

Trošku smutní nasedáme do naší Hondy a z okýnka vyhlížíme něco, co stejně není vidět. To musí naštvat, škrábat se několik hodin až na vrchol a nemít štěstí na počasí. Ale s tímhle rizikem se do hor hold chodí. Po hodině cesty, unaveni stavíme na odpočívadle a dáme krátkého šlofíka.

Pláž Karambunai u špičkového Resortu Nexus

Po horských panoramatech pro změnu zavítáme do teplejšího prostředí – na pláž u masňáckého resortu Nexus. Noc tu stojí několik tisíc, asi už tušíme proč. Jedná se o rozsáhlý perfektně udržovaný komplex – anglický trávníček, rybníky plné leknínů, dokonalá palmová zahrada, golfové hřiště, squashové kurty. Desítky bílých volavek, co známe ze zoo, pobíhají podél příjezdové cesty, div jednu nepřejedeme.

A přímo u hotelu u jezírka se povalují tři líní varani (teda jen ještěrky, jak se dozvíme z cedule).

Okouzleni krásným prostředím se dobatolíme až k pláži Karambunai, kde pobíhá pár Číňanů s foťákama. Jsou docela velké vlny, pár lidí se koupe. Moře se nabažíme pokoukáním a odebereme kolem varánků zpátky k autu.

Kokol Hill – večerní vyhlídka na celé město s hambáčem v puse

Na doporučení od páru Čechů z našeho hotelu si do navigace nacvakáme další cíl kopeček Kokol Hill. Schyluje se k večeru a prý jsou odtud vidět pěkné západy slunce. Navigace nás trošku zlobí, vede nás na silnici, skrz kterou teče říčka. Nejspíš bychom to otočili, kdybychom neviděli jednu odvážnou řidičku, co jí v klídku projela.

Krátké video, jak jsme projížděli skrz řeku 🙂

OK, zkusíme, co Honda Citi zvládne a jedeme do vody. Zase tak dramatické to nebylo, v autě máme sucho a stoupáme dál po klikaté silnici.

Před námi se rozprostírá plocha zelených rostlin, působící jako převislé koberce. Rostou přes stromy a tvoří tak ucelenou plochu. Míjíme několik vyhlídkových míst s občerstvením. Naše žaludky si žádají vyhlídku s cedulí a obrázkem hamburgeru. 

S hambáčem v ruce si užíváme velkolepý panoramatický výhled na město Kota Kinabalu a ostrovy v povzdálí. Po setmění se společně s celým městem postupně rozsvítí i loďky na moři, nádhera. Na to si dáme ještě jeden burger, což jsme neměli dělat. Večer je nám z něj pěkně nedobře.

Ve smluvenou dobu jedeme vrátit auto, potom co jsme ještě dotankovali plnou. Pro zajímavost 1 litr benzínu stojí 12 korun. Týpek z půjčovny už na nás čeká před hotelem. Proběhne rychlá prohlídka vozu, i když v té tmě by ty škrábance stejně neviděli, loučíme se a mažeme na hotel vstřebávat dnešní zážitky.